Příběh jedné rodiny na pozadí politických událostí. Neobyčejné osudy obyčejných lidí

Jsem dítě devadesátých let. Narodila jsem se po revoluci a totalitu poznala jen z vyprávění. STB, domovní prohlídky, prověrky a nakonec i cinkání klíčů si umím jen představovat. Doposavad jsem se s realitou minulosti – od počátku dvacátého století do devadesátých let potkávala většinou z faktografických zdrojů, ale někdy také prostřednictvím příběhů. A příběh Aleny Mornštajnové v knize Slepá mapa byl ze všech příběhů tím nejvýraznějším. Není spojen s nikým z mé rodiny a jediným kontaktem byla písmenka na řádcích, přesto mě poznamenal víc než ostatní.

Autorka volí velmi jednoduchou formu – prostě vypráví. Pomalu, srozumitelně, chronologicky. Vykládá osud své rodiny od doby konce první války, tedy od mládí své babičky a dědečka. A to vše na pozadí politických událostí. Prvním velmi silným momentem je druhá válka, se kterou se rodina musí vypořádat. Její matka má vztah s budoucím nacistickým vojákem, později se provdá naopak za odbojáře, kterým sama pomáhá. Její sestra si vezme Němce, což po válce přináší také spoustu problémů. To postačí k nastínění jedné z mnoha situací, které musí řešit. Režim a politika jsou téměř stále proti nim a nikdy s ním nepřestávají bojovat. Kniha nabízí nahlédnutí na situaci všech stran barikád každé doby, vždy ze všech úhlů - z pohledu bachaře v koncentračním táboře, udávajícího na STB, ženu nacisty i stranu odbojářů. Nikdy nikterak kriticky, vždy s odstupem a nadhledem.

Nejsilnějším motivem je v knize doba totality. Věřte nebo ne, autorka je kýmsi, koho můžeme s klidným srdcem nazvat „dobrým člověkem“. Nepáchá zlo, je obyčejnou ženou, která miluje svého muže, později svého syna. Přesto zapříčiní smrt svého prvního manžela a na toho druhého donáší informace veřejné bezpečnosti. Do takové situace ji dostal právě minulý režim. S těmito pocity je nucena žít.

Kniha nenabízí žádnou zápletku, vyvrcholení ani rozuzlení. Zkrátka plyne a vypráví příběh jedné, zdaleka bezvýznamné rodiny, kterých tu po desetiletí žije bezpočet. Když však nahlídneme blíže, vidíme, jak těžký osud poslední století každá taková obyčejná rodina má. Myslím, že se nepletu, když si troufnu tvrdit, že někde, místy, alespoň trošku, se s autorkou ztotožní každý z nás.

Úryvek:

Fridrich se opíral o hromadu prken a pozoroval skupinu mužů v pruhovaných mundúrech. Ani po dlouhých měsících služby si nezvykl a pořád viděl ve vyhublých postavách lidské bytosti. Stále se mu nedařilo nemyslet na vlhkou zimu, která musí vězňům pronikat až do kostí, a v pažích cítil tíhu trámů přenášených na dřevěných nosítkách. 

Název: Slepá mapa

Autor: Alena Mornštajnová

Nakladatelství: HOST

Vydáno: 2013

Počet stran: 394

Hodnocení: 95%

Deník třicetileté puberťačky na cestách

Údajně by mělo jít o knihu pro dospělé. A podle všeho také o vyprávění příběhu jisté dospělé ženy. Ani na jedné frontě však tento aspekt nesedí.

Při prvním otevření knihy jsem byla překvapena – jedná se o velice moderní formu čehosi jako je epistolární román – ovšem v podobě emailů, navíc kombinovaný s deníkem. Ten je sem tam proložen infantilní kresbičkou kočky a i zvolený font deníkového písma je značně dětinský. Díky překopírování celého emailu – tedy i řádků s adresátem, odesílatelem a předmětem otáčíte stranami opravdu velmi rychle.

Příběh se točí okolo cesty skupinky amerických přátel do podzimní Itálie. Tam se zamilovaná dvojice – nikoli však ústřední hrdinové, chce přes zlovůli svých rodin vzít. Osud jim však nepřeje a hlavní hrdinka, spolu s „jakože nenáviděným“Calem situaci zachraňují.

Hrdinka knihy, autorka komiksů Jane Harrisová má mentalitu třináctiletého děvčete. Většinu knihy čteme její deníček – při vší úctě, svobodné ženy, která si ve třiceti letech vede takovýto typ deníčku je mi skutečně líto a zábavného na tom není vůbec nic. Její myšlenky se točí kolem její kočky, malování koček, koupání se v bazénu, fascinace velkou pohádkovou láskou její nejlepší kamarádky, vymýšlení lehce stupidních přezdívek pro lidi kolem sebe a muže, kterého „jakože nesnáší“. (Světe div se, skončí to láskou. Přiznejte se, kdo jste to čekal?)

Od prvních stran knihy je všem nad slunce jasné, že půjde především o lásku s mužem, se kterým vyráží na cestu do Itálie. Přesto musíme číst desítky a desítky stran, kde na něj bude jako dokonale nezralá, přímo učebnicová puberťačka nadávat a vymýšlet, proč ho vlastně nemáme rádi.

Hrdinka Jane Harrisová je nedospělou třicátnicí, kterou bych v reálném životě jako svou přítelkyni pravděpodobně nesnesla. Je infantilní a zdá se mi trošku hloupá, lehce sebestředná a mírně nadutá. A  ano, dokonale americká (při vší úctě, ale ne každý bere jako zážitek dne nakupování zbytečností v letištní hale.)

Zajímavé na knize je proložení suvenýry, jako jsou letenky, listy z pasu s razítky, části italských jídelních lístků apod. – ovšem opět, to se hodí spíše do dětských knih a detektivními příběhy pro dvanáctileté, sama si na takové vzpomínám z dob svého dětství a tehdy knize dodávali šťávu. Dnes už to ale neocením. (Opravdickou letenku jsem už v ruce držela a na průvodčího už si doma nehraji.)

Kniha je podle mého názoru vhodná na dovolenkovou pohodu. Chystáte-li se vyrazit někam na pláž a nechat za sebou všechny starosti běžného dospělého života, vezměte si ji s sebou. Nebudete řešit nic dramatického a vlastně ani opravdové problémy. K hlubšímu zamyšlení v ní toho však příliš nenajdete. Její výhodou je, že si u ní odpočinete, to vám mohu zaručit.

Úryvek:

Super. Poprosila jsem Mobiláka, aby mi chvíli pohlídal věci, že si zaběhnu koupit jídlo, a on se kvůli tomu choval NAPROSTO děsně. Řekl takovým hodně jedovatým způsobem „Velmi pochybuju, že by někdo ukradl vaši vodu, slečno.“

!!!!!

A to jsem ani nechtěla, aby ji hlídal. Tu vodu. Myslela jsem přece TAŠKU. Rozhodně nestojím o to, aby mi na letišti vyhodili do vzduchu věci, protože jsem je nechala bez dozoru.

No to je fuk. Někteří lidé jsou prostě naprd a člověk s tím nic nenadělá, přesně jak říká Malcolm. Mělo mě napadnout, že Mobilák k nim patří. Už podle toho, jak mlátí do klávesnice na BlackBerry. Pořád pracuje.

Název: Jak dokázat lásku

Autor: Meg Cabotová

Nakladatelství: BB art

Počet stran: 324

Žánr: Román

Rok vydání: 2013

Hodnocení: 50%

Odvrácená tvář Indie. Aneb jak jsem se ztratila v indickém pekle

Láká vás návštěva sluncem vyprahlé Indie? Pokud vás dosud neodradily zprávy o situaci, která tam poslední měsíce panuje, pak to bude pravděpodobně tato kniha. Vychází z autentických zážitků ročního života civilizované ženy moderního světa v tomto nemocemi a bídou zamořeném pekle. Ale jak se říká – na všem hledej to lepší.

Tato kniha stojí někde na pomezí beletrie a cestopisu. Na jedné straně popisuje rok autorčina života, který strávila v zaprášeném a špinavém Dilí, na druhou stranu všechny jeho (především stinné) stránky chronologicky, detailně a věcně popisuje.

Tím, že tu není jen turistou, který přijede na dva týdny, projde památky, obejde obchůdky se suvenýry a nějakého toho žebráka zahlédne jen dvakrát a ještě z autobusu, nemůže tolik vnímat jen to krásno. Stává se obyvatelkou a síla této metropole ji válcuje.

Autorka knihy Posvátná kráva, s podtitulem Indické dobrodružství Sarah Macdonaldová je původně novinářka – to se na jejím stylu silně odráží. Popisuje srozumitelně, nenadužívá metafor, neodbíhá od tématu k vlastním roztomilým vzpomínkám.

Macdonaldová se kvůli svému příteli, televiznímu reportérovi vydává na vyprahlý kontinent a opouští domovskou Austrálii – svůj pohodlný sterilní život, komfort, civilizaci, lékařskou péči a obyvatelné podnebí. To vše z lásky k muži vymění za úmorná a neustupující horka, lidi, se kterými není možné kloudně vyjít, tragickou situaci nemocnic, špínu, bídu kolem a spoustu dalších šíleností. Plus rozhodně dávám za netematizování vztahu, který je důvodem jejího přesídlení do Indie.

Ke věcem, které vidí kolem sebe a se kterými je nucena se konfrontovat, se staví kriticky. K Indii má zejména v prvních měsících hluboký odpor. Lidé ji vnímají jakožto ženu za méněcennou, těžce onemocní a ocitá se na hranici života a smrti a v nehostinné oblasti dokonce začne přicházet o vlasy – pro ženu věru těžká situace.

Po několika měsících dojde u autorky k jakémusi obratu – začne se s místní kulturou, tradicemi a hlavně mentalitou sžívat. Tento aspekt vygraduje v misi, kterou podnikne. Rozhodne se vydat kamsi do hor na cosi jako seminář, kde stráví několik týdnů – mlčky. Nesmí promluvit ani slovo. Údajně potom najde novou životní sílu, obrodí se její duch a kdesi cosi. Inu, v Indii je věru horko.

Kniha je psána natolik „opravdově“, až máte pocit, že to skutečně prožíváte. Nebo alespoň vidíte. A mě přiměla k úvaze, že ten výlet do Indie ještě jednou a řádně zvážím.

Úryvek:

„Jednu věc vám povím, paní. Musíte mě dobře poslouchat. V Indii vás čeká pořádné probuzení. Zatančíte si se smrtí a prožijete znovuzrození. Vaše karma se obrátí vzhůru nohama, ale najdete spoustu lidí, kteří vám budou ochotní ukázat cestu. Propátráte naši zemi božstev a naleznete víru“.

Název: Posvátná kráva. Indické dobrodružství

Autor: Sahar Macdonaldová

Nakladatelství: motto

Počet stran: 396

Vydáno: 2013

Hodnocení: 90%

Anglie očima Francouze. Stephan Clarke, level 2

Asi každý se někdy potkal s anglickým autorem knih o Francii Stephenem Clarkem. Já tedy také, neboť své frankofilství jen stěží potlačuji a touha vlastnit cokoli, co zavání Francií, nebo ještě lépe Paříží, mě ničí celý život. Jeho knihy mě příliš nenadchly, neboť trpím absolutní nekritikou k čemukoli francouzskému.

Nicméně nyní se objevuje autorem, jehož postup je přesně opačný. Jedná se o Francouze, kreslíře komixů Régise France, který opouští Paříž a vydává se do britské metropole. Začít nový život, najít práci, poznat ostrovní království.

Od počátku knihy není vyřčeno, proč tam autor jede, proč sbalil celou svou rodinu a přijíždí do předem nenáviděné země. V Londýně se mu zjevně příliš nelíbí. Nesžívá se lehko s kulturou, mentalitou a Brity v jednom kuse lehce kritizuje. Dějová linka je co třetí řádek narušeno odbočením k některé z nepsočtu vzpomínek na Francii – na dětství na francouzském venkově či pozdější věk a Paříž. Vzpomíná na své přátele, místa, která miloval, lidi které znal. Vážně, já Francii miluji, ale vyprávění Régise France ve mně euforii nevyvolává. Je spíše poznámkovým deníčkem cestovatele. Zapisuje své myšlenky, které by třeba někdy mohl zakomponovat do povídek. Ale takto se mi kniha zdá příliš nesourodá, příliš „rozháraná“, příliš chaotická – ovšem s tím, že téma není nikterak složité. Je spíše takovým vnitřním monologem.

Velmi ráda bych knihu doporučila všem podobně postiženým frankofilů, co by si chtěli s Francem zanotovat nad dokonalostí Francie. Ale nemohu. Je to nuda. Tady vede na body Clarke. Tak třeba příště.

Úryvek:

Proč? Řekněme, že je pro nás těžké zachovat si takovou rezervovanost a odstup, jaké mají podle všeho oni. Vyslovit své přání jen jednou jedinkrát nám působí muka. Milujeme repetice. Jsme neklidný národ. Rádi máme jasno v tom, co je kdo zač. Oh! Vy jste neobyčejně zajímavý člověk. Vím, o čem mluvím. Tohle by Angličan nikdy neřekl. Speciálně to „vím, o čem mluvím“. Pokora až na prvním místě.

Když se mě v Paříži ptali, jaké mám povolání, vždycky jsem v rozpacích koktal: „To je příliš soukromá otázka…“ Ideální způsob, jak si totálně pokazit reputaci. V Londýně nikoho ani nenapadne ptát se vás „Tak co? Do čeho děláte? Školství? Univerzita?“ Lidé, kteří vás osloví, si vás dávno vedou v evidenci.

Název: Zajatec Londýna

Autor: Régis France

Počet stran: 166

Nakladatelství: Mladá fronta

Hodnocení: 60%

Pár slov k autorovi

Francouz, který získal popularitu v sedmdesátých letech jako kreslíř komiksů do významných francouzských časopisů a novin. Od devadesátých let se věnuje filmu zejména jako scénárista, v roce 2001 uveřejnil svou první knihu. Jeho pátý román Zajatec Londýna (London Prisoner, 2012) vzbudil velký ohlas ve francouzských a anglických médiích.

Válka a diktatura očima malé dívky

Vynikajícím počinem na knižním trhu, který by mohl zaujmout i méně nadšené knihomoly, je komiks íránské autorky žijící v Paříži, Marjane Satrapiové. Autobiografický příběh mapuje autorčin život od útlého dětství po dospělost. Je nahlížen vždy perspektivou tak starého dítěte, kterou v příběhu Satrapiová právě je. Vyniká po výtvarné stránce s přehledným zpracováním i zvoleným jazykem.

 Satrapiová silně prožívá politické proměny Íránu, devastaci práva jednotlivce v zemi, náboženské útlaky. Sama je velmi zbožná a zároveň revolučně smýšlející, jejím idolem je strýc, jenž zažil nesnáze režimu na vlastní kůži. Marjaniným životem v Íránu projde mnoho lidí, kteří jsou politickou mocí perzekuováni či přímo zlikvidováni. Na počátku dospívání ji pro neúnosnost situace v Íránu a neklesající nesvobodu pošlou rodiče studovat do Francie. Ocitá se v neznámém světě, kde na ni vrstevníci pohlíží „skrz prsty“ a je nucena poprat se se světem na druhém konci zeměkoule zcela sama. Tato „svoboda“, osamělost, přirozeně rebelská povaha a schopnost velkého citového poutání k ideálům a mužským autoritám v jednom ji na konci jejích studií stojí málem život. Skončí jako bezdomovkyně se silnou závislostí.

Příběh je čirým popisem Marjaniny cesty dětstvím a dospíváním, není tedy nijak pointován a končí v momentu, kdy po návratu do rodného Íránu pochopí, že ač svou zemi a svůj lid miluje, nedokáže zde žít. Není to země, která by jí byla dostatečně „velká“, kde by mohla svobodně vyjadřovat své postoje, rozvíjet se a tvořit. Vždyť ani samotná kniha popisující Marjanin život by v podmínkách Íránu vzniknout nemohla.

Kniha je velmi přínosná i z hlediska zmapování situace v Íránu pro nezasvěceného Evropana (Američana, dosaďme si kohokoli, kdo se nezajímá o dění v „oblastech třetího světa“ a oblastech s náboženskými nepokoji se stejným zápalem, jako o vlastní zem.) Troufám si tvrdit, že valné většiny dnešní populace se zprávy v médiích, které se objevují s železnou pravidelností DENNĚ a uvádí, kolik lidí dnes zemřelo při sebevražedném/pumovém/nábožensky radikálním útoku na tom či onom tržišti v Afganistanu/Sýrii/Iráku/Iránu týkají asi tolik, jako ovcí oslu na první farmě ve vedlejším městě. „Nezajímá nás to. Ten svět je příliš daleko. Nás se to netýká. Jsou to náboženští fanatici, mohou si za to sami. Jsou prostě divní.“ Každý má výmluvu, proč ho osud zemí této oblasti nezajímá.

Ve srovnání s těmito zprávami je až směšné, jaký povyk byl mezi lidmi rozšířen po pumovém atentátu v Bostonu, při kterém zemřeli tři Američané.

Všichni nejsou takoví. To, že je mezi nimi více nábožensky radikálních fanatiků neznamená, že je jich plný několikamilionový národ. Přečtěte si příběh malé Marjane Satrapiové a třeba změníte svůj pohled na současnou perskou kulturu. Nebo je alespoň začnete vnímat jako součást dnešního světa.

Autor: Marjane Satrapiová
Překlad: Richard Podaný
Vydalo: Nakladatelství BBart
Hodnocení: 98%

Fanatická jeptiška, vraždy v kryptách a tajemné dopisy. Aneb jak být Brownem ve třech krocích

Román Svatyně irského autora Kena Bruena nás zasvěcuje do nitra stárnoucího vysloužilého soukromého detektiva Jacka Taylora. Sám považuje svůj život za jednu velkou prohru. Jeho život byla jeho práce, ve které byl dobrý. Vše ale smetla nehoda, která změnila jeho život. Zapříčil smrt dítěte. To ho uvrhlo do náruče démona alkoholu a zničilo vše ostatní, co mělo v jeho životě nějakou váhu. Jack je vypravěčem celého svého příběhu a kniha je výpovědí jeho vnitřního hlasu, pojmenovává všechny své pocity a prožitky, vzpomíná na tristní minulost a vše glosuje typickým irským humorem. Je to cynik, charakterní záporák, který má přes všechny své sarkastické slupky nepotlačitelné nutkání chránit nevinné.

S Jackem se setkáváme v okamžiku, kdy končí svou detektivní kariéru a chystá se odletět do Ameriky. Obdrží ovšem velmi znepokojivý dopis. Pisatel ho seznámí se svým záměrem sprovodit ze světa několik lidí a seznam budoucích k němu přiloží. Na jeho konci se stkví, pro něj osudové - dítě. Seznam zavání rituálním vražděním a vzhledem k tomu, že vraždícím fanatikem je potetovaná, sebetrýznicí jeptiška, zběhlého příznivce detektivních zápletek napadne asociace na romány Dana Browna. Náboženský fanatik plánující vraždy nevinných, který svůj cíl po kouskách servíruje vyšetřovateli, kterého si sám vybere, děj přenesený do nábožensky významné stavby, ideálně jejích podzemních krypt, to se téměř neliší od Brownova dech beroucího románu Znamení symbolu. Jen hlavní hrdina je tu jiný, namísto vzdělaného akademika je tu zhýralý alkoholik a životní ztroskotanec. Čtenář sleduje Jackovu tvrdou cestu za odhalením vražedkyně a její likvidací, na které je nejednou zmlácen, málem zabit a občas bojuje více než s vrahem sám se sebou a s alkoholem, který nad ním na body rozhodně vítězí.

Výrazným rysem a také tím, co na Bruenově rozsahem krátkém románu nejvíce baví, je detektivův humor. Cynismus, sarkasmus, kterým glosuje každou situaci. Vnitřní pochody a boj s alkoholem zastiňují samotné pátrání po uneseném dítěti a šílené jeptišce. Místy se nebojí užít tvrdšího vulgarismu, ale to jen dokresluje autenticitu jeho vnitřního prožívání. Díky jednolité dějové lince a prakticky žádným dějovým odchylkám a retrospektivám se román čte velmi pohodlně a snadno. Břitký jazyk a humor jsou sympaticky typicky irské a vykreslení irského prostředí potěší každého, kdo britskou a irskou scenérii obdivuje.

Pozoruhodným rysem je rovněž kontrast mezi náboženským světem jeptišky a špinavým a zhýralým světem detektiva Taylora. Na jedné straně asketický život a oddanost Bohu, na druhé straně neúcta k ničemu, rezignace na svět a závislost. Přesto je tu právě Jack stranou dobra a jeptiška představuje zlo. Mezi řádky lze vyčíst určitou kritiku katolického Irska. Církev podle autora demoluje vše, co nemůže ovládat. Jediným knězem, který se v ději neustále objevuje, je člověk špinavý, neustále kouřící, vyloženě zlý a neochotný pomoci. A právě on je tu jakýmsi symbolem irské církve.
Samotné město Galwey, ve kterém se děj odehrává, jako by odráželo Jackovo rozpoložení. Je nepřátelské, špinavé a nevypočitatelné.

Místy prosvítá autorova kritika „nové země“, „nového Irska“. Té si můžeme v poslední době všimnout u mnoha irských autorů. Jejich postavy, stejně jako ta Bruenova, kritizují současnou ekonomickou situaci Irska, množství přistěhovalců a málo pracovních možností. Nevyhýbá se rovněž kritice mladé generace, která mluví pro něj nesrozumitelným jazykem a neváží si tradičních hodnot této země.

Román je čtivou, vtipnou sondou do hlubin stárnoucího muže, jenž zanevřel na svět. Není tím pravým pro romantické duše, ani se nedočkáte hlubší psychologizace či převratných zvratů a objevů, natož odpovědí na filozofické otázky. Přesto román pobaví a lze ho doporučit všem milovníkům typického britského a irského humoru.

Svatyně
Autor: Ken Bruen
Vyšlo: Nakladatelství BBart
Vazba: Pevná
Počet stran: 154
Hodnocení: 65%

Deník plný vulgarismů. Rok se sprostou matkou

Vytvořit literární dílo, jehož poetika stojí na kumulaci pravidelně se opakujících vulgarismů, nadávek a capslockových odstavců soustavy sprostých slov, je nepopiratelně originálním počinem.

Troufám si říci, že set sprostých slov a vulgarismů existujících v českém jazyce je tu čerpán celý. Nabízí se představa, jak to musí vypadat v anglickém originále, když je angličtina jazyk oproti češtině výrazově chudší. Nicméně žijeme v 21. století a s trochou vulgarismů v umění se dokážeme vypořádat.

Ptáte se, kdo ona sprostá matka je? Je to žena z amerického předměstí. Stará se o domácnost, dva lehce problematické syny (z nichž jeden rád zakládá požáry, ať už doma či jinde, a potřebuje pravidelná sezení u terapeuta), o mlčenlivého manžela (který podle všeho více než rodinu miluje svou sbírku kondenzátorů) a o chátrající domácnost. Že se jedná o skutečně moderní matku poznáme třeba tím, že své pubertální syny trestá povinnou půlhodinkou četby denně. Také ji více trápí veverky, které ji (podle jejích slov) okukují, než modré zbarvení moči jejího syna.

Řeší běžné problémy jako je výchova dětí a udržení chodu domácnosti. S protijedoucími problémy se vyrovnává po svém. Nadává. Hodně. Říci „nadává jako starý námořník“ by se dalo považovat za roztomilý eufemizmus. Nelze jí však upřít notnou dávku vtipu v sarkastickém glosování událostí.

Autor „nadávací pasáže“ vyznačuje caps lockem, což ovšem postupně vede k přeskakování těchto někdy až půlstránkových pasáží. Čtenář totiž ví, co v nich je, a upřímně, je to pořád to samé.

Nějakého hlubšího sdělení se v knize nedoberete. Je psána formou deníku, což jí propůjčuje značnou čtivost a jednoduchost. S Matkou prožíváme celý rok, který začíná 1. lednem, a sledujeme s ní každý den.

Často, když se snaží autoři popsat vnitřní svět postavy, jež je opačného pohlaví, nebývá výsledek věrohodný. Zde je autorem americký novinář a spisovatel Ian Frazier. Jeho postava Matky je drsná, ale nutno uznat, že nitro ženské psychiky se mu na papíře vystihnout podařilo velmi úspěšně.

Jen co vstřebáte porce vulgarit, začnete se bavit. Deník střídá jen dvě polohy - vtipné a nudné. Ty jsou v relativně vyváženém poměru. Nic víc než prostou zábavu s trochou nadávek od knihy nečekejte. I tak má však potenciál vám zpříjemnit nejeden večer.

Nakladatelství, které knihu vydalo, v tomto případě vystihuje své motto - beletrie pro ženy s nadhledem.

Autor: Ian Frazier
Překladatel: Naďa Funioková
Nakladatelství: Jota
Vazba: Pevná
Počet stran: 290
Hodnocení: 60%