Kniha o ženách pro ženy. Skupinka přítelkyň - všechny mezi
čtyřiceti a padesáti lety – vyrazí na víkend z města. Doma nechají své
životy, své děti, své rodiny a svou práci. S odstupem mají možnost
pohlédnout na svůj život z lepší perspektivy. Jsou šťastné? Dokázaly
v životě vše, co chtěli? Líbí se jim jejich život? Mají rodinu, po které
toužily? Každá má své trápení. Jedna onu vysněnou rodinu a děti nemá a na prahu
čtyřicítky je sama. Dohání ji zhoubná nemoc. Nebo umírá matka. Nebo má
postižené dítě, o které nemá kdo se postarat, až tu jako její matka nebude. Jen
ústřední hrdinka Jo má život jako z pohádky. Děti, se kterými cloumá
puberta, milujícího manžela, doma trochu nudu, ale jinak vše, po čem toužila.
Své děti až patologicky miluje – a to tedy mě jako čtenáře asi od třicáté
strany začalo velmi dráždit. Za matku bych Jo asi nesnesla a díky jejímu
příkladu vím, že takovou na své děti být nikdy nechci.
Celou dobu se míháme mezi Joinými pocity a myšlenkami
točícími se nad rekapitulací vlastního života a úvahami nad dětmi a mezi
událostmi v domě, kam skupina kamarádek vyrazila na víkend. Panuje trochu
melancholická nálada, je mezi nimi napětí a humorem příliš neoplývají.
Kniha se dotýká čistě jen témat mateřství. Jaká je ta či ona
matka. Jak vychovala své děti. Co vše jim dovolí a zda je vyloučeno dovolit
třináctileté dceři školní výlet v divoké přírodě. A v případě Jo? Ani
nápad, nepustí své děti od prsu a ty ji za to začínají nenávidět. Minimálně
dcera v tom stavu už je. Není tedy její mateřská láska přehnaná? Čtenáři
dojde že ano, že je a že všem zúčastněným pouze škodí, ovšem samotné hrdince to
nedojde nejspíše nikdy.
Kniha je vhodná pro matky – čtyřicátnice (plus/mínus), které
mohou četbou příběhu samy přemýšlet nad vlastním osudem. Třeba se
s některou z hrdinek ztotožnit. Nebo je brát jako odstrašující
příklad.
Úryvek:
Nikdy to není fér, říkám, k mladším dětem se chováme
jinak než ke starším, ke klukům jinak než k holkám. Jsme jako Výbor na
obranu nespravedlivě stíhaných.
Jo, ale já chci říct to, že mě nemusíš litovat. Já svůj
život s tvým nesrovnávám.
Dostala mě do kouta. Mazaný tah.
Se mnou můžeš mluvit o svých problémech.
Ale já mám pocit, že jsou úplně banální.
Jsou jenom jiný. Nechraň mě. Cítím se pak hrozně osamělá.
Dobře.
Tiše tam sedíme, zatímco nám chladne káva a mlha se zvedá.
Slyším, jak se v patře někdo sprchuje. Staré trubky se zmítají
v křečích. Tenhle starý smutný dům je skoro jako člověk.
Hrozně jsem kvůli Olivii zahořkla, říká Erika.
Sama se vyvedla z míry, má slzy na krajíčku.
Někdy se sama sebe ptám, jak by se mi žilo, kdyby při porodu
umřela, místo aby ji oživili. Rozumíš, mohla jsem truchlit. Bylo by to snazší
než tohle. Jsou i horší věci než smrt.
Název: Ženy na tahu
Autor: Joanne Fedlerová
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 301
Vydáno: 2012
Hodnocení: 75%
Žádné komentáře:
Okomentovat